Nechci se příliš zabývat historií pořádání této, dnes už skoro legendární akce, protože o ní stejně houby vím. Nicméně druhý únorový víkend si nechávám, pokud to jen trochu jde, volný. Už jsme tu zažili leccos….

Teploty kolem deseti stupňů a sluníčko nebo kosu, jako prase. Mám dojem, že jeden rok bylo dokonce k mínus dvaceti, a to jsme se s Jarkem Hoffmanem zbaběle vymluvili na stáří. Teď už bych to v žádném případě neudělal, protože fakt už není čas. Nikdy jsem se netajil tím, že na vodu jezdím hlavně kvůli večírkům a přes den to na té vodě nějak překlepu…… Ale teď vážně, kdo nebyl u Taterů, nezná svět a právě proto se skalní příznivci mořského kajakování setkávají při této příležitosti právě tam a v pátečních odpoledních hodinách tak vlastně celou akci zahájí. Je pravda, že někteří přijedou jenom na pátek a v sobotu ráno mizí……, zbabělci. Ale to už je jiný příběh. Letos se v pátek souběžně konala oslava Broňkových padesátin, a tak bylo v hospodě opravdu husto. Naše napajedelská sekce se dostavila s plnou parádou až uprostřed večírku, ale někteří z nás stihli v podstatě všechno, i se zavřením hospody na závěr, hmmmmm, zřejmě dobrej oddíl. Na noc jsme se rozprchli, kam se dalo. Někdo se pohodil venku, jiný k Arnoštovi na chalupu, pár lidí spalo v autě a my, z dálného východu, jsme se uklidili do tepla penzionu V Proudech. No, tepla, kdyby Benny na noc nevypnul topení, asi by to byla větší hitparáda. Ráno klasika, vymotat se z pelechu, komu nebylo moc ouvej, ten se nasnídal a hurá na startovní pozice nad hrází Slapské přehrady. Nevím, jak ostatní, ale já to balení do lodí fakt „miluju…….“. Ani nevím, jak se to stalo, ale přes různé nástrahy, a hlavně Hadovu griotku se mi nějak nedařilo se probojovat na čelní pozice. Ale co, do tmy jsme v pohodě dojeli na už zpola zabydlené tábořiště u Častoboře, kde krásně plápolal oheň, nad kterým se na trojnožce vesele tetelila macatá kýta. Ježíš, to byla paráda, Stando. Tak jsme rychle postavili stany, něco pohodili do žaludku a mazali na večírek, kde občas přes klábosení kamarádů i nějaké ty tóny kytary zazněly. Bože, jak já to mám rád. Je fakt, že lidí bylo letos opravdu hodně, ale kdo chtěl, tak si ten svůj debatní kroužek určitě našel. Co dodat, v našem debatním kroužku jsme navařili skoro deset litrů punče, osmažili kila krkovičky a spořádali Prckův úžasně nakládaný sýr. Nedělní ráno už je taková klasika. Někdo spěchá, někdo méně a zbytek na pohodu k hrázi. Teď jsem si uvědomil, že i sluníčko vysvitlo. Skoro jsem litoval, že jsem si záměrně ani sluneční brýle nevzal……, příště, Motýle. Zpáteční cesta v autě byla, jak už to bývá, docela nudná. Poté, co jsme se najedli v hospodě, Prcek odmítl řídit, prý by stejně usnul. Nebýt Milady, tak jsme se domů nedostali. Víte co? Závěrem určitě velký dík Petrovi, Ivanovi a vůbec všem, kteří se podíleli na organizaci. Je to snad jediná akce za rok, kde se celý ten seakajakový výkvět sejde. Jo, Peťo a Ivane, víte, co jsem slíbil…… KOTVA JE NEJLEPŠÍ ODDÍL NA SVĚTĚ.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *