Když jsem se v mládí s určitou nevolí musel učit, stejně jako moji vrstevníci, rusky, ani ve snu by mě nenapadlo, že mě to do těchto končin někdy potáhne….

Od revoluce jsme se orientovali při plánování svých mořských výprav na západ, sever, občas na jih, ale na východ nás opravdu velice nic nelákalo. Ona ta moje účast na výpravě na Kamčatku byla vlastně docela náhoda. Snažím se už delší dobu zorganizovat pádlování na Aleutském souostroví, ale zatím se mi to z různých důvodů vůbec nedaří…… Když jsem se proto dozvěděl o chystané výpravě, neváhal jsem ani vteřinu a Filipu Jančarovi zavolal. Kamčatka je přeci jen, co by kamenem dohodil od mé vysněné destinace, tak proč to nezkusit. A přiznám se, že mě vlastně i hodně lákalo to tajuplné Rusko. Možná, že je teď ten pravý okamžik přeskočit celé povídání a přiznat si, že mi vlastně tamní komunita, zvyky, příroda a vůbec všechno přirostlo až nečekaně k srdci.

            Ale všechno popořádku. Když už jsem se jednou rozhodl, tak to platí a já si po domluvě s ostatními třemi členy výpravy začal vyřizovat v Brně vízum. Napoprvé je to docela opruz, nicméně v agentuře seděla velmi příjemná slečna, tak jsem tam nakonec chodil celkem rád :). Už se fakt těším, až bude konečně vynalezený teleport. Myslím, že kdo z vás někam do světa letěl pádlovat, určitě ví,      o čem mluvím…. Ale, jak se u nás říká, z hrušky dolů. V Brně jsem přisedl do žlutého autobusu ke svým třem kamarádům cestujícím z Prahy. Vlastně, to jsem ještě nevěděl, že to jsou kamarádi, to až později :). Kromě Filipa s námi cestoval taky Vojta s přítelkyní Míšou. Autobusem jsme měli v plánu dorazit do Budapešti a odtud už letadlem přes Moskvu do Petropavlovsku na Kamčatce. Řekl bych, že nejen díky Vojtovi všechno klapalo, jak na drátkách :). Dokonce mi kamarádi umožnili podívat se na Rudé náměstí a Leninovo mauzoleum, heč…… Na let z Moskvy k nám přisedla ještě Filipova přítelkyně a byli jsme kompletní, tedy aspoň ti, kteří se znali. Po příletu na Kamčatku se k nám přidali ještě další čtyři Rusové a když započítám Váňu, našeho průvodce, byla to celá výprava. V plánu byl původně několikadenní trek po místních sopkách s následnou seakajakovou expedicí z jihu Kamčatky po východním pobřeží zpět do Petropavlovsku. Úvodní trek se nám, kvůli velkému množství sněhu, nepodařilo uskutečnit v plném rozsahu, ale upřímně? I to mi bohatě stačilo…. Dvoudenní ochutnávka obsahující několikahodinovou cestu „gruzavikem“ ke geotermální elektrárně s následným cca 20-ti kilometrovým výstupem na sopku „Mutnovskaya“ ve sněhu a zhruba patnácti set metrovým převýšením, mi fakt bohatě stačila. Stejně jsem to nedal úplně celé, zato však následný večírek jo :). Hmmmm, říká se, že Rusové dost pijí…… Já mám zkušenosti takové, že buď pijí hodně nebo vůbec, nic mezi tím. Když si u nás dáme občas, třeba zdravotní kalíšek, tak, aspoň ti Rusové, co jsem poznal, ho odmítnou. Když se ale potom sedne a je důvod a co, tak to stojí opravdu za to. Nicméně, připadlo mi, že pijí tak nějak s grácií sobě vlastní……. Díky překopanému úvodnímu programu naší výpravy jsem se toho docela dost dozvěděl o místním životě a nutno podotknout, že občas to bylo velmi pozoruhodné. Například jsme se opět několik hodin trmáceli upraveným nákladním automobilem do místních vyhlášených termálních lázní. Asi kilometr před cílem začala konečně asfaltová silnice, která končila malým parkovištěm, u kterého byl vstupní domeček s několika káděmi na oplocené zahradě. Teplotu vody jsme si, jako koupající, regulovali sami přesouváním centrální hadice do jednotlivých van a pro ochlazení jsme zase používali nádherné přírodní koupaliště s ledovou, a fakt šíleně ledovou, vodou. Akorát nám tak nějak zapomněli říct, že voda je lehce radioaktivní a není radno v ní zůstávat delší dobu. Hmmmmm, to je taky Rusko, ale českého seakajakáře přece nic nezlomí, že :))). Abych vás přece jenom už nenudil suchozemským vyprávěním, popovídám vám o, jak to Váňa nazýval, „morskoj časti“ našeho výletu. V plánu bylo, že nás katamarán odveze zhruba 120 km na jižní část poloostrova a my se budeme postupně několik dní vracet. Zásoby jídla, co Váňa nakoupil, včetně našeho vybavení, nám odvezla do přístavu dodávka, kterou jsme s malým zpožděním následovali. Docela natěšení jsme vstoupili na palubu, kde nás už čekaly naše lodičky a s malým zdržením jsme vyrazili na moře. Nutno poznamenat, že jsem se časem v Rusku naučil, že nic není problém, proč něco měnit, když to tak pěkně funguje, a to co se slíbí, nemusí být všechno úplně do detailu dodrženo, hlavně, že ty lodě nevypadají až zas tak zle a dá se na nich plout :)))). O cestě katamaránem snad jen to, že jsem si nemyslel, že nás, mořské vlky, tak lehce skolí mořská nemoc…. A jak by řekl jeden klasik: „Už se o tom nebudeme bavit…“. Po skoro půldenní plavbě jsme k večeru dorazili do zátoky, která se jmenovala „Russkaya“, a začali jsme vykládat materiál. Domovem na další dvě noci se nám stala malá plážička u dvou vraků starých ruských lodí, které obývali místní sezonní rybáři. Měli tam takový „skvot“…. Z jistého pohledu to ale bylo místo velmi poetické. Po večeři jsme chvilku poseděli a šli na kutě. Na zítřejší den bylo naplánované cca 35-ti kilometrové pádlování dále na jih, a tak se bylo potřeba trochu vyspat. Pokud se týká organizace výpravy, tak za svou osobu, to nebylo v zásadě nic, co bych neznal. Společné zásoby jsme měli rovnoměrně rozdělené a jídlo se připravovalo ve dvoučlenných službách po dnech. Nicméně, myslím, že už nejsme moc zvyklí na tak jednotvárnou stravu. Byla sice vcelku dobrá, ale každý den na večeři k dušenému hovězímu střídat buď rýži nebo těstoviny a přes den, jako maškrtku mít Marsku, Marsku, Marsku, Marsku, Snickersku, a zase Marsku, Marsku……………….., taky není žádná hitparáda, zvláště když jsou tam supermarkety plné dobrot. To byste fakt na tak dalekém východě nečekali :). Velmi příjemným zpestřením pro nás byli lososi, které jsme si ulovili a Sláva nám je udělal na ohni. No ulovili…, spíše posbírali :))). Dvě noci jsme totiž přespali v chatě na lovecké základně v zátoce „Sabotazhnaya“ a užili si ruské pohostinnosti do syta, i ruská sauna „baňa“ byla. Základnu měl na starosti těžce životem zkoušený Sláva a vzhledem k tomu, že ho „člověci“ navštíví párkrát do roka, byl z naší přítomnosti naprosto nadšený. O poslední krajíček chleba by se s námi podělil, takový to byl zlatý člověk. Základna byla u ústí krátké říčky, která vytékala z ledovcového jezera a co bychom byli za vodáky, kdybychom si ji někteří na seakajaku na závěr nesjeli, paráda….. Převážně sem jezdí lovci medvědů a to je, podle mého názoru, další fenomén zdejší nedotknuté přírody. Časem jsme si zvykli, že musíme všude chodit s rolničkami a světlicí, nicméně si opravdu nejsem jistý, jestli bych něco nadělal, kdyby se mě medvěd rozhodl spořádat. Nakonec jsme sice medvěda viděli pouze z náklaďáku, ale když jsme byli u Geotesu, tak medvěd rozsápal jeden stan ve vedlejším táboře. Zastřelili ho……… Asi bych teď mohl napsat o nebezpečném pádlování v Tichém oceánu, co říkáte? Ale vzhledem k tomu, že kromě prvních pár dnů nám přálo počasí, nic zásadně těžkého se neudálo. Voda sice nebyla tak průzračná a modrá jako na Jadranu, ale špinavá taky ne. Člověk si musel, hlavně při přistávání, zvyknout na velké táhlé vlny a na moři dávat velký pozor na nenadálé vzedmutí hladiny. A když píšu nenadálé, tak to tak skutečně bylo. Jednou jsme jeli zhruba 500 metrů od pobřeží a jedna taková vlna převrátila a na prvočinitele rozdělila jednu ze dvou deblovek naší výpravy. Protože náš, v Kanadě ohvězdičkovaný mladý průvodce, nebyl dost akční, vzali jsme to do rukou my, Češi, a sjednali si tak pro zbytek výpravy respekt všech přihlížejících a zachraňovaných Rusů…., zázrak. Asi nejdramatičtější úsek výpravy byl přesun na náš poslední nocleh na poloostrově „Krasheninnikova“. Skoro půl dne jsme pádlovali v mlze úplně naslepo podél burácejícího pobřeží a celkem ustrašeně vyhlíželi konec toho moribundusu, který přišel fakt znenadání. Perličkou potom bylo, že jsme si museli postavit stany na zhruba 10 metrů širokém a 30 stupňů svažujícím se pobřeží. Kdyby aspoň písek, ale valouny, jako pěst tam byly…. A aby toho nebylo ještě dost, na jižní části poloostrova několik ruských atomových ponorek. Tož tak :). Příjezd po moři do Petropavlovsku přes „Avachinskou“ zátoku, rozlučkový večírek v irském pubu a poslední nocleh v hostelu „U třech lyží“ už jenom umocnil naše zážitky před odletem domů. V Moskvě jsme na karimatkách přečkali 19 hodin na další spoj a žluťákem z Budapešti jsme ukončili náš výlet. Jen škoda, že jsem neviděl Lenina, mauzoleum bylo zavřené…., snad příště :)))). A jestli bych se na Kamčatku trmácel zase? Věřte, neváhal bych ani vteřinu……..

Milan „Motýl“ Mičák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *