Napsala Lucka Galusová

Z deníku začínající seakajakářky

„No, a budu na to mít? Nebudu zdržovat?“ ptám se Motýla na tradičním zimním seakajakářském setkání na Slapech, které mají pod patronátem pražští seakajakáři.

Pravda, jsem sice novopečeným členem oddílu Vodáci Napajedla, ale členstvím v oddíle na mne zkušenosti nesestoupí shůry! Ví vůbec, co říká, ptám se sama sebe. U Taterů se příjemně sedí, pije, mluví a mluví, občas už z cesty… Já a pádlovat při pobřeží západního Irska? Motýl, očividně lehce pobaven mým údivem, praví: „No, budeš muset trochu potrénovat a vylepšit vybavení, jinak v tom nevidím problém.“ „Jó, fakt? A kdo teda jede?“, vyzvídám. Na obličeji mu vytane obvyklý přemýšlivý výraz: „tak počítám s Mirou, Alešem, Františkem a pak se uvidí. “ Samá vybraná společnost, říkám si a zájem rozhodně neztrácím. Ta vidina – sebe sama na seakajaku na opravdovém moři – se mi nebezpečně zahryzává do mozku. Inu, v hospodě se sjede i Niagára (jak kdysi poznamenal Motýl) a tak jsem si řekla, kdo se bojí, nesmí na moře. A v euforii na to kývla!

V květnu, na každoroční víkendovce nazvané „Seakajakářský pokec na Priglu“, kterou organizovala jako obyčejně silná moravská seakajakářská a divokovodní sekce (TJ Sokol Brno, Vodák sport a Vodáci Napajedla), už byla parta úplná. Čítala všechny výše uvedené, tedy Motýla, který celou akci připravil a vedl, dále mou maličkost, Miru Bílka, Aleše Voita, Františka Dohnala a do šestice Radka Gnidu. A tento květnový víkend jsem poprvé skutečně zapochybovala nad svým rozhodnutím. Ať jsem dělala, co jsem dělala, kluci mi pořád na té placaté vodě ujížděli. Blahosklonně na mě ve dvou třetinách cesty počkali a já na to konto dílem posmutněle a dílem nervózně utrousila: „Chlapi, jste moc rychlí, to to bude vypadat v tom Irsku.“ Motýl se otočil a snad aby mě nadzvedl, řekl: „Tomuhle výletnímu tempu říkáš rychlost?“. Co na to říct, docela mi sklaplo, ale couvnout jsem už nechtěla za žádnou cenu. A tak začala má dvouměsíční příprava na Atlantik se smíšenými pocity. Velké těšení a občas lehké mrazení v zádech.

Mým partnerem do Irska se stal oddílový plastový seakajak Aquarius s kormidlem i skegem. Po propuštění z marodky (tedy po drobných úpravách a opravách, za které z celého srdce děkuji Prckovi a Motýlovi) se zdál při síle, takže nač stahovat kalhoty, když brod, respektive moře, je ještě daleko. Chlapi se svými ladnými Trienami od Standy Klokočníka byli sice těžká konkurence, ale což, však my jim s Aquariem vysvětlíme, že pádlovat se musí pěkně rozvážně, aby z toho člověk taky něco měl.

Pondělí 5. 8. 2019

Dojela jsem autem do Prahy do kempu TJ Kotva Braník, kde jsem mohla nechat auto, za což velmi děkuji Filipovi Jančarovi. Zde mne měli v podvečer kluci i s vlekem vyzvednout. Vše klaplo, jak mělo a v půl deváté tu byli z Napajedel jako na koni. Dovlekla jsem část svých věcí k hlavní bráně, kde zastavili a ve ztrácejících zbytcích světla jsme se vítali. Všichni si mě nezvykle prohlíželi. Inu do Irska, jedině jako zrzka. Však si hoši zvyknou…

Vyrazili jsme a já pustila svůj pečlivě vybraný příděl písní, který pravda budil různé emoce, ale alespoň nebyla nuda. Z Prahy jsme zamířili na Rozvadov, kde jsme na poslední české pumpě tankovali a pak pokračovali přes Německo a Francii kolem Paříže do Cherbourgu. Cesta ubíhala docela poklidně, pokud nepočítám občasná nervová vypětí při placení mýtného na dálnicích, když se střídající se řidiči učili, kde se co mačká, kam se co dává, kde co padá a vylézá. Jediné štěstí všech tkvělo v tom, že bylo řidičů tak akorát a nikdo mně nenutil řídit. Nejsem si jista, zda bych mýtnou budku rovnou nesrovnala se zemí a nějaké mačkání? To už by nikoho netrápilo. Takže nás cestou rozesmutnilo jediné, a to, že jsme ztratili Motýlem speciálně koupenou plastovou ceduli upozorňující na náklad našich seakajaků. Hm, takže to přes Francii musíme risknout bez cedule. Urvaly se gumicuky a všechno to odlítlo bůhví kam i s Alešovou blikačkou.

Do francouzského přístavu Cherbourg jsme dorazili bez pokut a bez jakýchkoli velkých problémů před druhou hodinou odpolední a libovali si, jak jsme to všechno krásně stihli, a jak se nám pěkně aklimatizuje, neboť začalo pršet. Krásné irské počasí ve Francii. V budce chek-inu nás zprvu docela milá slečna vyvedla z omylu, že nám to jen tak lehce projde. Dlouze se na nás podívala, popadla měřící kolečko na tyčce, veledůležitě nás oběhla a pravila „jste moc dlouzí. Musím vás dát do jiné kategorie, zaplatíte k palubnímu lístku 60 Euro navíc“. Motýl rychle pochopil, že tady se svou výřečností nic nezmůže, vytáhl peníze, zaplatil prakticky bez mrknutí oka a tak jsme získali od té dámy zelenou. Vyrazili jsme k lodi s pocitem lehkého ukřivdění, na který jsme však brzy zapomněli. Před trajektem jsme se najedli, v mírném chaosu ti nepřipravení probírali tašky, co že to vzít s sebou na trajekt (18 hodin je přece jen 18 hodin) a v mezičase upíjeli alkoholové zásoby všeho druhu. Tedy vyjma Motýla, který zrovna řídil a byl nevrlý, protože si už chtěl odpočinout a dát si alespoň to pivo. 

Najednou byl čas k nalodění a muži od Irish Ferries nás začali navigovat na třetí palubu k těm největším a nejtěžším, níže už to nešlo.

Vystoupili jsme z auta a vyrazili nahoru na loď. Vyšplhali jsme po schodech do devátého podlaží a zjistili, že si na zádi, kde byly sedačky pro cestující, můžeme sednout, kam se nám zlíbí. O páté odpolední loď vyrazila vstříc irským břehům. Bohatě jsme se rozložili po sedadlech a hověli si, byli jsme v místnosti takřka sami. Mira, ten den slavíc 60. narozeniny se vycajchnoval s naprosto luxusním rumem Legendario. Všichni jsme Mirovi gratulovali a obsah lahve brzy zmizel v nás. Postupně jsme se vytrousili do baru o patro výše. Připojil se k nám česky hovořící kluk, jakýsi motorkář Michal, který se vracel do Dublinu, kde pracuje v IT, a rozjeli večírek ve velkém stylu. Guinness tekl proudem a Mira se vycajchnoval podruhé. Vzhledem k tomu, že jsme mířili do oblasti Connemara, vyčaroval najednou tak nějak odnikud láhev whisky Connemara! To byla ovšem hodně náročná disciplína. Zakuřovaná whiska je pro našince velmi záludná, skoro jsme v ní cítili tu rašelinu, která nás měla následující dny provázet na našem putování. Inu, dopadlo to tak, jak to dopadnout mělo! Pobavili jsme ty, co zůstali v baru při našem odchodu a ráno si sdělovali zážitky z noci. František si patrně vzpomněl na svá dětská léta a ustlal si v dětském koutku a naopak Aleš zaujal strategicky pozici v jídelně nedaleko kávovaru, aby to ráno neměl daleko. Ostatní včetně mě už tak vtipní nebyli, tak to nebudu dále rozmazávat. Zaujalo a pobavilo mne, že Michal, který se zdál být večer naším kamarádem, k nám ráno pojal lehce rezervovaný postoj. Co vím, zase tak velkou ostudu jsme neudělali.

Pomalu jsme se probírali z mrákot a já šla mrknout na palubu, jaké je počasí. Krásně slunečno, to je překvapení! Pak kávička, pohodička, no prostě dovolená. Asi v půl jedenácté místního času (posunuli jsme si čas o hodinu zpět) jsme dorazili do Dublinu. Posbírali jsme sebe, své věci a vyrazili po fialovém schodišti do podpalubí. Vyvstala otázka, kdo bude řídit. Hrdiny dnešního dne se stali Franta – první levostranný řidič a Motýl – navigátor. V Dublinu nás čekaly dvě zastávky. První zastavení se odehrálo ve čtvrti Howth. Zde jsme předali vodácké věci Petrovi Sedlářovi, který v Irsku v minulosti žil, doporučil nám destinace a literaturu, tímto jsme se mu alespoň trochu revanšovali. Petr přicestoval samostatně (na lehko) a bylo smluveno, že pokud to půjde, potkáme se za pár dní na moři a snad sliboval i nějaký mezinárodní večírek. Ve čtvrti Howth vládl ve středu dopoledne ospalý klid. Svítilo sluníčko a my měli dobrou náladu. Nabrali jsme naftu za nějakých 1,3 Euro za litr, a už se těšili na irské zelené pláně ošlehané větrem.

Cesta do hrabství Galway, k městečku Carna, ubíhala klidně. Najednou tu bylo opět moře! Na druhý pokus jsme našli moc pěkné místo na kempování. Dům, u něhož jsme zastavili, kousek od velké pláže, se zdál udržovaný, ale opuštěný. Všichni byli tak nějak na vážkách, zda spát takhle blízko domu. Motýl však ukončil naše dilema slovy: „Ono je to v podstatě jedno, kde si usteleme, když se budeme chovat slušně. V Irsku totiž člověk vždycky spí někomu na zahradě, i když se zdá, že je na veřejné cestě.“ Takže jsme se neptali, nebylo koho a postavili malou indiánskou vesničku s maličkou návsí.

Protože už měli všichni hlad, utvořili jsme stravovací dvojice, a rozebrali si expres menu – knedlíky a svíčkovou. Motýl pak ještě do dvojic rozdělil benzín v označených petkách, jako náhradní náplň do vařičů. Myslím, že všechny v žertu napadlo, co kdyby si někdo spletl vodu s benzínem, ale nikoho nás ani ve snu nenapadlo, že to uvidíme v přímém přenosu. Naštěstí to skončilo jen u popálené nohy od kolene dolů. Vznítící se kamarád se dal vcelku rychle morálně i fyzicky dohromady a tak na malé improvizované návsi nakonec mohlo proběhnout školení všech účastníků. Motýl, organizátor akce, rozdal památeční nálepky na loď a pádlo, za což byl po právu náležitě pochválen. Dále jsme dostali zalaminované základní mapy včetně naplánovaného jídelníčku, který vzbudil až dětinské nadšení. Po veselé vsuvce čtení plánovaných večeří nám Motýl (pro jistotu) ukázal, kde jsme, a jal se vykládat, kam by rád pádloval. Vzhledem k tomu, že by se mělo v sobotu zásadně zkazit počasí, navrhl schovat se na těch pár dní do zálivů a až pak vyrazit do vln Atlantiku. Všichni byli pro, takže plán byl jednomyslně schválen. Ovšem abych pravdu řekla, nebyla jsem si tak úplně jistá, co jsem vlastně schválila. Ty krkolomné názvy se mi z hlavy vykouřily ihned po jejich vyřčení. Později jsem se dozvěděla, že se nalézáme v jižní části oblasti Connemara na ostrově Mweenish. Zítra bychom měli obeplout jižní cíp ostrova Mweenish a pokračovat na východ skrz záliv Kilkieran k malému ostrovu Inishbarra. Ostrov Inishbarra leží nad ostrovem Gorumna, kde bychom měli spát a následně zapádlit mezi ostrůvky v zálivu Camus a… pak se uvidí dle počasí.

Čtvrtek 8. 8. 2019

Ve čtvrtek ráno nás tedy mimo balení čekalo umístit auto s vlekem tak, aby tam na nás počkalo do příští středy, zajet do lékárny pro něco na popáleniny, dále zajistit vodu na pití a vaření pro nejbližší dny a spravedlivě rozdělit večeře do lodí. Večerní menu bylo zabalené na sedm dní v balíčkách pro šest lidí, a mělo být rozděleno systémem losování, aby se zbytečně nikdo nehádal, kdo co poveze. Zaručeně by každý chtěl vézt tu čtvrteční, maximálně páteční večeři. Vodu jsme nabrali hned u prvního obydleného stavení. Paní, mimochodem Angličanka v pronajatém irském domě na dovolené i se svou rodinou, nám ji poskytla z dlouhé černé zahradní hadice. V Irsku není nouze o vítr, zelené pláně s kameny a skálami a déšť, takže vodu sem nemá smysl vozit z Čech. Lidé jsou tu milí, sdílní, rádi si povykládají a za vodu tak zaplatíte pouze krátkým povídáním, kdo jste, co tu děláte a proč to děláte.

Pro mne bylo ten den bezkonkurenčně nejnáročnější sbalit se do seakajaku. Ale zvládla jsem to. Pláž byla rozlehlá, počasí slunečné, lehce pofukovalo. Co více si přát! Byla jsem poslední a nezapomněla jsme ani na své čůrací tanečky. Nervozita udělá své a já měla najednou pocit, že prostě musím… Nemusela. Z mého počínání lehce rozladěný Motýl mě vykázal do lodi s tím, že když tak zastavíme a můj úžasný čůrokap, který jsem si pořídila asi před měsícem, okomentoval slovy „proč kupuješ takové nesmysly, proč se proboha aspoň nezeptáš.“ Kluci byli dávno připravení, zejména Mira, jen čekali a sledovali po očku můj lehký stres a přišli na pomoc s lektvarem na uvolnění… V plánu bylo vyrazit ve dvanáct a už bylo tři čtvrtě na jednu. Nezdálo se však, že by to někoho vysloveně vytrhovalo z klidu.

Před vyplutím jsme si našli čas na řádného loka na dobrou plavbu a vyrazili velmi lehkým tempem (na rozpádlování) vpřed, což mi velmi vyhovovalo. Po několika kilometrech naprosto klidné plavby, jsme zastavili na ostrově Finish, kde se nám otevíraly nádherné pohledy na zelené pláně s kamennými zídkami včetně polozbořených domů někdejší zaniklé vsi. Ptala jsem se, proč jsou ty domy opuštěné. Bylo tam jako v pohádce.

Zejména v první polovině 19. století to však muselo být místo velkého smutku a utrpení.

Apokalypsu, která nyní zuří na irském venkově, přivedlo k výbuchu strašlivé spiknutí čtyř Jezdců smrti. Přírodní katastrofa, zdrcující bída, naprostá závislost chudých na nejisté úrodě jediné plodiny (brambory) a naprostá lhostejnost jejich pánů a vládců… 

Exodus se nyní realizuje. V následujících třiceti letech bude v Americe žít víc rodilých Irů, než žije na tomto místě, kde se narodili (O´Conor, J., 2002: Hvězda moří, 38-41).

Na ostrově Finish, jsme se zdrželi jen krátce. Opuštěné domy nás však provázely i několik následujících dní a jak jsme se postupně v dalších dnech nořili do zálivu Camus, mimo zdí, čnících do nebes, zde byla všudypřítomnou též rašelina. Od pátečního rána byly našimi společníky i vítr a déšť. My, vybaveni jídlem, pitím a zásobou tekutin pro dobrou náladu jsme tento svým způsobem ponurý kraj vnímali jako ráj. Dnes, s odstupem, si uvědomuji, jak těžko se tu muselo žít a jak z dnešního pohledu banální bramborová plíseň a nezájem lépe situovaných lidí zničily stovky tisíců životů Irů, kteří tehdy žili na pokraji chudoby.

Vyrazili jsme k ostrovu Inishbarra. Až na něj jsme však, pokud mohu soudit, nedojeli. Chlapi se rozhodli pro pláž na ostrůvku, který byl jakýmsi menším bratříčkem tohoto ostrova z jeho západní strany. Vzhledem k tomu, že jsem naši skupinu uzavírala (ti nejlepší jezdí vždy poslední), nemívala jsem šanci ovlivnit, kde budeme spát. Nutno podotknout, že s přibývajícími kilometry a hodinami pádlování mi to většinou bývalo jedno a brala jsem s povděkem jakoukoli pevnou zem. Pláž na našem ostrově byla nádherná! Vystupuji z kajaku a bořím se do jemného bílého písku. Po bližším prozkoumání zjišťuji, že se musí jednat o miniaturní úlomky schránek nějakých živočichů. Radostně to sděluji chlapcům, kteří se však už dali do přemísťování lodí nad pláž, aby nám v době přílivu neodpluly (v době našeho působení dosahoval příliv něco přes čtyři metry), a tak je mé zjištění vůbec nenadchlo. Inu, nedivím se. Z počátku, kdy lodě představovaly spíše tankery než seakajaky, se chlapi zapotili až běda. S Aquariem jsem se snažila z počátku poctivě pomáhat, ale většinou jsem byla chlapy odehnána. Musím bohužel přiznat, že to bylo spíše ku prospěchu věci. 

Po nezbytném přemístění lodí do bezpečné vzdálenosti od stávající hladiny vody jsme si s Motýlem dali vítězné pivo. V klidu jsme popili, převlékli se do suchého a po vzoru našich kamarádů jsme se jali ubytovávat, přičemž nám naše úsilí (mnohdy dost úspěšně) hatil všudypřítomný vítr. 

Před večeří Motýl jen tak do pléna poznamenal: „dávejte si pozor na klíšťata, v Irsku je jich požehnaně.“ Tu informaci každý vzal na vědomí, s tím, že klíšťata jsou přece všude, tak co dělá, aniž jsme tušili, co přijde. Přehrabujeme se v lodích, chystáme si věci na opečení krkovičky, která je dnes na večeři, přičemž se najednou ozve lehce stísněně Aleš: „Lucko, pojď sem honem, ty máš lepší oči, pojď se podívat, co to je, a neříkej, že to jsou klíšťata!“ Inu, šla jsem a nevěřila vlastním očím. To byl klíštěcí ráj! Ostrov, jehož jméno bylo Illauneragh (což jsem zjistila dodatečně z tepla domova), byl mnou okamžitě překřtěn na Ostrov klíšťat. Po povrchu žluté lodi Aleše se pomalým tempem přesouvaly desítky miniaturních klíšťátek sem a tam… jako v hororu. Zrovna na jeho lodi, to bylo od nich trošku zlomyslné. Chudák Aleš, si ještě chvíli zoufal, ale pak nejspíše pochopil, že to nemá cenu. Motýl, snad aby tu klíštěcí epizodku uzavřel, pravil: „To jsou klíšťata psí, ty na člověka nejdou.“ Na druhou stranu bylo všem nad slunce jasné, že je jen otázka času, než si nás najdou. Proč však předbíhat událostem a kazit si pěkný večer, to je fakt. Nevím jak kluci, ale já jich za nějakých těch sedm dní nachytala asi osm, to bylo nakonec docela dobré skóre.

Pro večírek kamarádi našli skvělé místo v relativním závětří před štítem jednoho ze zaniklých domů, v němž jsme zřídili sušárnu (někdo z chlapů natáhnul házečku mezi zdmi) a Radek se zde dokonce ubytoval. Vzhledem k tomu, že dům neměl střechu, při prvním podvečerním dešti vzala sušárna za své. Nemělo smysl nechat všechno ještě víc moknout.

Bylo docela chladno. Zdatní táborníci rozdělali oheň, a i když většinu večera propršelo, byla skvělá nálada. První skutečný ostrovní večírek se s přibývajícím alkoholem v krvi navzdory všudypřítomnému větru, dešti a klíšťatům řáďácky vydařil! 

Pátek: 9. 8. 2019

V sedm hodin ráno, jdu na toaletu a raduji se, jaký krásný den mne vítá, sluníčko, nádherné azuro! Vzhledem k brzké hodině, jsem zalezla zpět do spacáku načerpat síly a také jsem přeci na dovolené, tak jaké pak copak a vůbec, vyrážíme v jedenáct hodin, tak co se tu budu v sedm hodin potloukat.

V osm hodin jsem si promnula oči, a že tedy holt vstanu. Zdá se mi, že venku je nějaká divná tma. Vykouknu ven, to není možné, kde je ten krásný jasný den! Nad námi se valily ocelové mraky a každou vteřinou to vypadalo, že bude pršet jako z konve. Než jsme se rozkoukali, začalo. Už za deště jsem se snažila převléct do vodáckého a balit, takže mi namokla i část suchých věcí, do toho se chumelili kolem i kluci a předháněli se v nepublikovatelných výrazech. Balení za deště je na … no prostě na nic. Vlhké věci je jedna stránka epizody, ale druhá, o dost horší, že lehký stres podnícený vlhnutím všeho, co mělo zůstat suché, vyvolává ukvapené ukládání předmětů do komor seakajaku. Najednou prostě máte neodbytný pocit, že se vám v noci ty vaše krámy rozmnožily nebo alespoň nabobtnaly, jelikož i když něco málo už ubylo, vy se prostě ne a ne vejít! Až jsme to měli všichni jakž takž pobalené, a byli jsme převlečení, jako na povel přestalo pršet, hrom aby do toho irského počasí! Už se nám nechtělo vytahovat vařiče a vůbec, mohlo začít pršet asi tak za deset sekund znovu, takže jsme posnídali po studenu a vytáhli lodě na vodu. Vyrážíme kolem půl jedenácté za docela příjemného počasí a občasného sluníčka, které se však v průběhu dne čas od času schová za peřinu mraků, spustí se silný déšť a tak pořád dokola. Inu, Irsko.

Dnes máme namířeno skrze záliv Camus na malý ostrov Inishaillte. Tento den jsem ocenila kapuci na své seakajakářské bundě. Co však bylo krajně nepříjemné, že mi teklo do rukávů přes neoprénové manžety a nikoli málo. Koupila jsem si trošku větší bundu, abych se pod ní mohla více obléci, pokud by byla velká zima a nedošlo mi, že mi manžety nebudou těsnit. Holt chybami se člověk učí.

Asi po osmi kilometrech jsme krátce zastavili u vraku lodi, abychom pořídili působivé záběry. K velké lítosti všech zde bohužel nebyl vhodný plácek k vylodění (chtěli jsme zde poobědvat), zakotvili jsme tedy nedaleko.

Už když jsme přistávali, začalo lehce pršet a pak se spustil vysloveně liják. Motýl s Mirou se zrovna dívali do mapy, když dorazil místní borec, který pravil, že mu to tady patří, a co prý tu chceme dělat. Aby dodal váhu svým slovům, začal jakoby demonstrativně skládat tři zhroucené kameny ze zídky kladené na sucho (nejspíše) na jejich původní místo. Motýl se dal s pánem do hovoru, přičemž mu dal loknout kořalky. Došlo i na počasí a pán povídá „dneska je ošklivo“. Motýl na to „zítra bude líp“, a myslel to spíše jako zdvořilostní frázi, protože dle Windy mělo být zítra extra hnusně. Pán to však vzal smrtelně vážně a odvětil: „zítra bude hůř!“. A s tím jsme se rozloučili.

Vlny prakticky nebyly, ale protivítr vcelku slušný, takže jsem občas nabyla dojmu, že jsem si zapomněla povolit ruční brzdu… Všichni včetně mě na školení (na ostrově Mweenish) vyfasovali příruční mapy, a každý včetně mě, si je umístil na palubu v dosažitelné vzdálenosti. Nevím jak kluci, ale já o svých navigačních schopnostech silně pochybovala a byla jsem velmi ráda, že mě parta prozatím nikde nezapomněla, a že tyto své schopnosti nemusím testovat. V denní komoře jsem měla uložený kompas, ale to byla jen psychologická berlička. Asi bych se tu mezi těmi ostrůvky a ostrovy motala do skonání světa.  

Za polojasného dne jsme dorazili k cíli našeho dnešního snažení a po jednom neúspěšném výsadku Františka, který seznal, že spaní by tu sice bylo měkké, ale vhodné tak pro vodníka, jsme pokračovali dál při pobřeží ostrůvku Inishaillte až k malému zbořenému statku. 

V průběhu dnešního dne se měl otáčet vítr, a do toho jsme v sobotu čekali déšť. U ruiny byla místa chráněná z toho správného směru, jen jsme si nebyli jisti, kam až vystoupá voda, nebyl tu moc prostor pro lodě. Poradili jsme si a následně se ukázalo, že jsme vybrali dobře.

Dnešní večeři vezl Alda, a už od rána se radoval, jak se jí zbaví a bude mít zase o trošku více prostoru a lehčí loď. Dnes jsme si pochutnávali na vepřovém na žampiónech s těstovinami. S plnými břichy tu byl večer impozantní. Utišil se vítr (předzvěst změny počasí), vysvitlo sluníčko a rašelinné lázně, jak jsem tato místa překřtila, se ukázaly ve své kráse – barevnosti. Kdyby nebylo těch polétavých zrůd (tiplic), kterým František neřekl jinak, než prodejné ženy (sprostě), bylo by tu náramně. Ten večer dokonce Motýl vyhecovaný krásným počasím a vyzbrojený americkým odpuzovačem hmyzu vytáhl kytaru a téměř do půlnoci jsme vydrželi zpívat. Radek, než odešel do hajan, upozornil, že máme někde v dálce konkurenci, že slyší housle. My je však úspěšně převálcovali, nevím jak kvalitou, ale určitě hlasitostí.

Sobota 10. 8. 2019

Kdo říkal, že dnes bude ošklivo? Od rána prší, chlapi jsou nějací zamlklí. Motýl rozhodl, že pokud nikdo nebude vysloveně protestovat, dnes je oddychový den, kdy zůstáváme zde a pokud se nám bude chtít, zapádlíme odpoledne po okolí. 

Zalézáme kolem desáté do stanů s pocitem, že máme dvě hodinky k dobru a za větru a deště usínáme. Za deset minut dvanáct nás vytrhne ze spánku píšťalka. Vstáváme a prudič Aleš navlečený v sucháči nás popohání: „vstávejte šup, šup, šup, jde se na vodu.“ V tu chvíli ho fakt miluju! Je pravda, že by mě mrzelo zůstat doma a tak se navlékám za docela hustého deště se silným odporem do mokrých věcí a fotím Motýla s jeho nadšeným výrazem oblékajícího si špricku. Konečně na vodě… Nálada se okamžitě usadí.

Pádlujeme, vykládáme, fotíme, jedeme s vodou (s přílivem), a tak nám to docela frčí! Rašelina, ovce, déšť, ostrovy a ostrůvky a nikde ani živáčka… Za chvíli jsme se propletli kolem tak nějak nazdařbůh rozsázených kusů země, do míst, kde do moře vtékala řeka. V době, kdy jsme se dostali na úplný konec zálivu mezi kameny k pevnině, začalo hustě pršet. Původně jsme chtěli vylézt a nasvačit se. Rychle jsme si to však rozmysleli. Všichni jako na povel vytáhneme svačinu z denních komor a za pomalého pádlování pojídáme to, co jsme vylovili, většinou nějakou sladkou tyčinku. Vzhledem k tomu, že je zima a prší, hledáme hospodu. Tady na konci zálivu je jen kostel a pár domů, kde zaručeně Guinnesse nečepují. Motýl se zahledí do své podrobnější mapy hnán touhou po příjemné irské hospůdce s krbem, zavelí: „Zkusíme to na druhé straně, je tam hustší osídlení.“ Postupně se počasí umoudří a tedy v době, kdy naše noha spočine na pevnině, zase neprší. Tak jak jsme, v sucháčích, se jdeme mrknout, zda měl Motýl dobrou intuici… a byla tam! Pokud člověk překonal louku a ohradu s krávami, přešel silnici, vešel do jiného světa! Do větší poloprázdné hospůdky, kde nás sice nepřivítali s otevřenou náručí, ale také nás nevyhodili. Kosmonauti jim asi pod nos moc nešli, nicméně kšeft je kšeft. Objednali jsme si Guinnesse a poseděli. Bylo mi trochu chladno, vzhledem k mým permanentně mokrým věcem pod bundou a kalhotami, ale nechat si ujít takovou slávu. To tedy ne! Bylo krásné pít pivo ze sklenice, sedět na normální židli, zajít si na normální záchod a umýt si ruce v umyvadle a ti šťastní, kteří si nezapomněli nádoby či vaky, si dokonce mohli doplnit zásoby vody. Voda zde byla totiž výborná. Ta předchozí (ze zahradní hadice) se totiž dala pít už jen se silným sebezapřením a převařená nechutnala o mnoho lépe. Čaj z ní bylo možné pozřít pouze se silnou dávkou chemické citrónky a dokonce na ní nestačila ani čínská polévka! Asi v ní byla nějaká desinfekce, která se ve vacích náramně uležela.

Cesta zpátky ubíhala v moc dobré náladě, opět s proudem, s odlivem. Byli jsme doma za chvilku. Těšili jsme se na večeři, na večírek a na klid. Civilizace nás bavila, ale všeho je třeba užívat s mírou. Že Miro.

Neděle 11. 8. 2019

Ráno opět vstáváme v osm hodin. Dnes se má lepšit počasí a Motýl navrhl za souhlasného mlčení, že opustíme rašelinné lázně a přesuneme se k opravdovému moři. Mimo jiné proto, že nás tam čekají vyjma vln, bílých pláží a jistě i fantastických zážitků, Petr Sedlář se svými irskými kumpány. Jsme dohodnuti, že se spojíme s Petrem vysílačkou či mobilem dnes odpoledne mezi čtvrtou a pátou. V tu dobu bychom už měli znát naše tábořiště. Loučíme se s naším polorozpadlým statkem a zjišťujeme, že tam, kudy jsme sem přijeli, nyní nemáme šanci projet, protože je odliv. Naštěstí jsme ostrov mohli objet z druhé strany. Míříme směrem k Aranským ostrovům kolem Gorumny zálivy Carraveg a Greatman´s. 

Tímto jsme se definitivně rozloučili s rašelinou a s ovcemi. Nyní se nám otevírají pohledy na širokou masu vody, na písečné pláže, pasoucí se krávy, případně koně, začínají vlnky, vidíme plachetnice… a já začínám tušit, že teprve nyní mě čeká to pravé moře a to dobrodružství, na které jsem se těšila a zároveň se jej i obávala.

Neděle je slunečná a my si vysloveně užíváme krásného počasí a všeho toho kolem.

Za několik hodin, po nějakých dvaceti kilometrech, začínáme hledat tábořiště. Na jižním cípu Gorumny někteří hlásí, že potřebují vodu, protože si včera do hospody nevzali žádné vaky.

Vpádlujeme do zátoky jižní části Gorumny. Z komor vylovíme vše potřebné, mimo jiné i odpadky. V Irsku vyhodit odpadky je věru velmi náročná kratochvíle. Využíváme tak každé příležitosti. Mají koše jen ve velkých turistických centrech. Všechny ostatní popelnice, které jsme kdy potkali, byly vždy soukromé, umístěné přímo u domů. Za odpad se v Irsku údajně platí těžké peníze, chtít tedy po někom, aby nám pytle vzal, by bylo příliš troufalé…

Hned u druhého domu jsme byli, co se týče vody, úspěšní. Starý pán, opět Angličan v důchodovém věku, nám natočil vodu ze zahradní hadice. Od jisté doby sice vodě ze zahradní hadice moc nevěříme, ale lepší než nic. To je bez debaty. Voda teče, kluci jeden po druhém nabírají a pán mluví, mluví. Není mu moc dobře rozumět. Mám pocit, že on a my mluvíme jeden o koze a druhý o voze. S plnými vaky se nám nechce tahat, chceme přeci ještě někde vyhodit ty odpadky. Ideálně někde v hospodě. Pán nám vysvětluje, že hospoda tu je asi 20 minut pěšky. Prosíme jej, zda si můžeme vaky s vodou nechat u něj, a až se budeme vracet, vyzvedneme si je. Pánovi to nijak zvlášť nevadí a ať prý si to tady necháme. Motýl, který si nechtěl položit vak na zem, jako první jej dal na tmavě lakovanou kovovou lavičku, přičemž ostatní jej směle následovali. Při třetím vaku Radka se sedací část lavičky odporoučela za mocného skřípění! Lekli jsme se a hrozně se omlouvali. Když jsme prchli za branku, téměř současně nás napadlo (chtěje si vylepšit karmu), že jsme pánovi nejspíše zachránili život. Kdyby si na tu lavičku sedl, špatně by dopadl… tvrdě na dlažbu. 

Jdeme v sucháčích s odpadky po silnici tak nějak nazdařbůh za slunečného počasí a najednou kolem nás projíždějící auto zpomalilo, zastavilo, a co prý potřebujeme. Slova se ujal Motýl, ponořil se do útrob vozu a začal hovor s řidičem. Výsledkem jsme byli všichni překvapeni. Pán v letech, ve sportovním voze nám řekl, že hospoda tu sice je, ale neví, zda má otevřeno a ať ty odpadky dáme k němu do auta, že je vyhodí. Je prý rád, že jsme je nehodili do moře. 

Když odjel, přemýšleli jsme, co podnikneme. Nakonec jsme se otočili a šli zpět ke kajakům se zastávkou pro tu vodu, jelikož už bylo dost hodin a my zatím nevěděli, kde budeme spát. Ta zátoka, kde jsme kotvili, se nám zdála moc civilizovaná. Vyrazili jsme tedy hledat lepší místo. Brzy jsme jej našli. Na malém ostrůvku nedaleko zátoky, kde jsme byli pro vodu.

Po vynošení lodí jsme s Motýlem za krásného slunného počasí vytáhli piva a jali se pozorovat kamarády a točili veselá videa o tom, kterak se staví stan ve větru. Kamarádi nás toto odpoledne zaručeně měli moc rádi. Po ubytování, natěšena slunečným počasím, jsem vyrazila hledat „koupelnu“, kde bych se mohla (alespoň trochu v zákrytu) umýt. Voda měla nějakých 16 stupňů, žádná horká lázeň, ale také ne vyslovená ledárna. 

V podvečer nás skutečně navštívil Petr Sedlář. Dopádloval k nám, aby nás pozdravil, pochválil bydlo a sdělil nám, že se s jeho irskými přáteli setkáme zítra. Vzhledem k tomu, že má být zítra fakt super počasí, doporučoval nám přejezd na Aranské ostrovy. Jsou prý jakousi seakajakářskou mekkou v této oblasti a byla by škoda nejet. Někteří z naší výpravy zpozorněli. Patrně si uvědomili, co by se z toho mohlo vyklubat. Já však žila v naprosté blažené nevědomosti a těšila se na další den.

V ďolíčku balancujeme na našich maličkatých trojnožkách, schováváme se před větrem a večírkujeme (foto: Lucka).

Pondělí 12. 8. 2019

Vyplouváme něco po jedenácté hodině a seznamujeme se v zálivu s irskými pádlery Eileen a Seanem. Oba prakticky v důchodovém věku s obyčejnými kompozitovými seakajaky nás mile vítají a žertují. Oba vypadají jako ostřílení mořští vlci a vzhledem k opravdu špičkovému počasí nás taktéž přesvědčují, že Arany je to pravé. Petr ještě Motýlovi ukazuje na mapě největší ostrov z Aranského souostroví – Inishmore a pláž Kilmurvey – kam bychom měli dopádlovat. Přejezd přes Severní úžinu (North Sound) dělá nějakých 12 kilometrů a já mám pocit, že se části naší party do toho moc nechce. Proč, vždyť je tak krásně.

Vyrážíme a následujeme trojici znalou místních poměrů… 

Z počátku jsou trochu větší vlnky jdoucí zprava, tedy od západu, ale postupně získávají na síle a je to čím dál výživnější. Teoreticky vím co dělat a tak vysloveně nepanikařím, ani když vidím, jak se občas tvoří docela velké zabaláky na některých vlnách a jen tiše doufám, že se ani z jednou z nich neseznámím z moc velké blízkosti. Většina vln má cca 1,5 metru, výjimečně přijde nějaká trochu větší. Fantasticky to houpe, jsem jako ve výtahu, hned nahoru, hned dolů. Snažím se být ve střehu, jak to jen jde. Přece jen jdou více méně z boku. Motýl raději pádluje nedaleko mě a občas se mi snaží radit. Petr kolem nás občas udělá čestné kolečko, jelikož tak nějak pochopil, že nemám zrovna moc zkušeností a sem tam též pustí nějakou tu radu, jak na vlny. A aby mě uklidnil, praví: „Když tak umíš eskymáka, ne?“ Čímž mne dojme. Mám jít s pravdou ven, říkám si pro sebe. A nakonec ze sebe vysoukám: „No, umím, v laboratorních podmínkách… v bazéně nebo na ploché vodě.“ Na to mi celkem logicky odvětí: „To je skoro stejný, jen nesmíš panikařit!“ Raději se už moc nevyjadřuji, jen si postesknu, že to je právě to, co mi moc nejde. Petr se začne bavit s Motýlem a já jsem ráda, že se dál neptá. Postupně se vlny uklidňují a my se dostáváme k Aranskému souostroví a k naší, od poloviny přejezdu tak trochu vytoužené pláži a přistáváme. Fascinovalo mne, jak moc je tu už znát proud (příliv a odliv) a jak moc si člověk musí proti vlnám najíždět, aby z bodu A do bodu B skutečně dorazil tam, kam chce a nesneslo ho to bůhví kam. Pokud bych mohla, a nepřipadalo by mi to nemístné, zařvala bych z plných plic: „To bylo teda chlapi hustý!“ Aleš, který se toho dnešního výletu obával již na startu a asi věděl proč, se vyjádřil velmi sofistikovaně: „Motýle, abych se přiznal, při tom přejezdu jsem dost často vystoupil ze své komfortní zóny“. Takže to nepřipadalo výživný jenom mě.

Pláž na ostrově Inishmore (foto: Lucka).

Na pláži, kde je jen párek nějakých živáčků, pookřejeme. Je krásné počasí, škoda sedět jen u lodí. Petr nám vykládá o úžasné keltské pevnosti Dún Aonghasa, kterou určitě musíme vidět a my se rozhodujeme, zda hospoda či pevnost. Máme dvě hodiny, obojí nedáme. Eileene, která mimochodem ve vlnách byla ve svém živlu, jako by na nich tančila, se svlékla ze sucháče a jala se obědvat, tak, jako Sean. Ptám se Motýla: „Sundaváš si sucháč?“ Ten se podiví: „Ne, proč?“ Ostatní na mě také hledí nechápavě, proč by si jako měli na tu chvíli oblek sundávat. Inu dobrá, zůstanu také ve vodáckém. Beru foťák a mířím za chlapy, kteří z pláže vystupují na silnici. Pláž byla prakticky liduprázdná, na cestě to však žije vlastním životem, proplétáme se na irské poměry davy a vypadáme mezi nimi dost nepatřičně. Do toho Motýl celkem trefně poznamená: „Kosmonauti na výletě“ Vzhledem k tomu, že v kavárně Guinnesse mají jen v lahvích, chlapi jednohlasně rozhodli, že jdou na pevnost. Trocha kultury nezaškodí. Pevnost leží přibližně naproti velké pláži, kde jsme přistáli a pokud má člověk dost času, pod kopcem je informační centrum s panely, které přibližují přírodní podmínky a historii. Je zde zdarma čistý záchod a na kopci na útesu na vás za vašich 5 Euro čeká samotná památka, z níž je fantastický výhled do kraje. Pokud člověk nemá vysloveně závrať, šest z šesti seakajakářů doporučují pohled z útesu dolů. Ovšem pozor, je to pohled bez zábran a bez zábradlí!

Ve tři čtvrtě na čtyři se setkáváme se všemi zpět na pláži. František si vzpomněl, že nemá vodu a tak rychle načepoval v budce u pláže, která, jak se ukázalo, byla záchodem a vyvedl nás tak z mylného dojmu, že se jedná o domek plavčíka.

Asi ve čtyři hodiny vyrážíme na skvělé tábořiště, jak již dopředu inzeruje Petr a Sean.

Přejezd není jednoduchý, ale oproti předchozímu výletku, je to procházka růžovým sadem. Jelikož následujících osm kilometrů není ani tak o vlnách jako o protiproudu, proti větru a vyrovnané mysli, jelikož mi všichni stále ujíždějí. Jediný Motýl či Mira na mne občas počkají. 

Pádlujeme podél pobřeží ostrova Inishmore směrem k severozápadu až západu, svítí sluníčko, fouká vítr a my míříme na ostrov Brannock. Už jsem docela unavená, ale baví mne to natolik, že mne únava nijak zvlášť nelimituje a nemám se čas ani bát. Malý záliv, do něhož po nějaké době bez rozpaků vjíždíme, je plný tuleňů. 

Ty hrbolky ve vodě jsou tulení hlavyJ (foto: Lucka).

Zleva: Pádlování podél pobřeží ostrova Inishmore na ostrov Brannock; Kamenitá pláž ostrova Brannock v záři zapadajícího slunce. Maják v dálce stojí již na nedalekém menším ostrově Rock (foto: Motýl a Lucka).

Ostrov Brannock nás vítá kamenitou pláží. Vytáhli jsme kajaky dále od vody a opět jsme s Motýlem seznali, že hnát se za něčím je zbytečné a stresující. Vytáhli si pivo a kořalku a tentokráte zlákali k neřestem i některé kamarády. Začalo pršet, do toho svítilo slunce a objevila se nádherná duha. A vůbec to byla působivá lokalita. 

Vyjma tuleňů a kamenité pláže nás na ostrově Brannock přivítala i duha. Motýl s Alešem tuto emotivní chvíli využili správným způsobem – připili na drsném západě na zdar české výpravy českým pivem (foto: Lucka).

V dohledu jen my, rackové, tuleni a maják. Až jsme se vynadívali a odpočali, vybrali jsme místo na stan na měkké travičce. Vše se zdálo dokonalé do doby, než jsme zjistili, že se pod tou trávou schovávají plasty všeho druhu, nejčastěji plastové flašky. Přes hustý podrost sice nebyly vidět, spolehlivě o ně však člověk zakopával či se po nich v nejnevhodnějších chvílích sklouznul. Hm, holt nic není dokonalé a s touto myšlenkou jsme se jali v klidu vařit večeři.

Mira se Seanem a Eileene už chystali oheň a Motýl se začal tvářit všelijak, jelikož čul, že se po něm bude chtít hrát a zpívat tak trochu na povel… Ale co, chtěl mezinárodní večírek, chtěl…, tak jaképak copak. Po večeři jsme vyrazili vstříc ohni. Čas od času zapršelo, ale oheň a dobrou náladu jsme udrželi. Občas se ozval křik racka či tuleně. Eileene se Seanem veškeré zvířectvo hravě přezpívali irskými chmurnými, ale moc krásnými písněmi a my se irské dvojici snažili sekundovat s českou country, seč nám síly stačily. Byl to opravdu moc povedený večer!

Úterý 13. 8. 2019

Ráno se mělo vyrazit k majáku a pak se otočit pod útesy Aranských ostrovů. Maják jsme si ujít nenechali. 

Motýl a v pozadí maják na ostrově Rock (foto: Lucka).

Útesy jsme si naopak ujít nechali. Já, nevěda o co přicházím, jsem neprotestovala, když kluci jednomyslně odhlasovali, že nemusíme být všude. Shodli se, že ten velký kus skály za to nestojí, jelikož pod ním si s vámi hraje moře tak trochu na fackovacího panáka. Ať tak nebo tak, partu jsem opustit nehodlala a řekla si, že na některé hrdinské činy mám ještě čas.

A tak jsme vystoupili na ostrov Rock. 

Sean se nechal slyšet: „první česká výprava na tomto ostrově.“ A Petr si přisadil: „vlastně ano. Už jsem v této oblasti párkrát byl, ale nikdy se mi nepoštěstilo vylézt k majáku. Musí být ideální konstalace odlivu a pěkného počasí.“ Vylézt nahoru na plošinu chtělo trochu fištróna a trochu fyzičky, ale jelikož tam vylezli všichni, nemohla jsem se nechat zahanbit. Nahoře byl jiný svět, jako bychom prošli hvězdnou bránou do jiné dimenze! Kolem dokola moře, ocelové mraky, zelená tráva kontrastovala s ponurou atmosférou. 

Nahoru na maják se sice vylézt nedalo, ale do domu strážce majáku ano. Vybydlený dům měl silnou atmosféru. Před objektem kdysi pošla koza. Díky tomu, co zbylo z kozy, to tu působilo až mysteriózně. Ovšem s hlučícími a občas vtipkujícími kamarády za zády, to nemělo takovou atmosféru. Aranské ostrovy mne skutečně oslovily, i přes dnešní turistický ruch, mají obrovského ducha a jsou doslova cítit Irskem, tak jako náš ostrůvek pod Gorumnou. 

Opustili jsme maják a rozdělili jsme se. Petr s Eileene se jeli podívat na aranské útesy z vody a my se Seanem jsme se jali přesouvat směrem zpět k ostrovu Mweenish s mezizastávkou (přespáním) na ostrově Lettermullan. Jelikož ve středu se má kazit počasí a ve čtvrtek nám už jede trajekt, zvolili jsme pomalou cestu ústupu. Sean pádloval s námi, aby nám ukázal skvělá tábořiště, přičemž bylo dohodnuto, že Petr s Eileene si pro Seana dojedou a večer se setkáme v hospůdce na rozlučkovém večírku. Hospoda měla být pár kilometrů od našeho tábořiště směrem do civilizace.

Dorazili jsme na západní výspu ostrova Lettermullan, zajeli do docela pěkné zátoky naproti malému ostrovu Golam a postavili stany. Vše vypadalo naprosto příznivě. Pojedli jsme a vypravili se do hospody. Těch pár kilometrů se nakonec protáhlo na minimálně pět či šest. Půlka týmu se po cestě cukala, a kdyby jim nebylo líto již ušlých kilometrů, asi by se otočili. Na druhou stranu jsme konečně viděli kousek irské země.V hospodě, z níž zrovna vycházel nalámaný borec, který se s námi nadšeně vítal, bylo útulno a liduprázdno. Čekali jsme, zda nám nalijí nebo nás vyhodí. Naštěstí nám nalili! Poručili jsme si Guinnesse pro všechny. Pak ještě jedno kolo a do toho došel Petr, s tím, že Sean dojde za chvíli a Eileene ještě večeří a šlechtí se. Při třetím kole jsme zjistili, že jsme úspěšně dopili Guinnesse. Evidentně tu nejsou zařízení na takový nával. Dali jsme si Smeedish, polotmavé pivo, které sice Guinnesse nemohlo nahradit, ale dalo se.

I přes menší zádrhel s pivem zábava nevázla a večírek se vydařil. Když jsme se začali bavit o akcích v Čechách, z Eileene vypadlo, že by moc ráda vyrazila na Českokrumlovský maraton. Tak to se možná v půlce října uvidíme! Na to konto jí někdo z kluků začal učit česky. Že prý zazáří, když ráno – pokud bude pršet – vyleze ze stanu a řekne „zase kurva chčije!“ Omlouvám se čtenáři, toto nelze nahradit slušnými slovy! Jednoduše by to nevyznělo. Dle toho, co jsem slyšela, myslím, že zazáří. Eileene má vysloveně talent na jazyky.

Když se připozdilo a začalo pršet, uvědomili jsme si, že nás čeká cesta zpět. Absolvovat tu cestu zpátky, to bude tedy hodně náročné. Ještě že jsem vzala čelovku.

Sean, patrně nevěda, co činí, pravil, že nás odveze, ale že může vzít vždy jen dva. Okamžitě jsme se toho chytili! Bylo rozhodnuto, rozdělili jsme se dle stravovacích skupin. První vyrazili Ráďa s Frantou. Za hodnou chvíli je vystřídali Mira a Alda a pak jsme přišli na řadu konečně i já s Motýlem. Po cestě jsme se dozvěděli, že první stravovací tým zavedl Seana jinam (prostě se ztratili), a proto se Sean tak dlouho nevracel. Nedivila jsem se, já bych se ztratila taky. Byla jsem přesvědčená, že tudy, kudy jsme pak jeli, jsme jisto jistě nešli. Chudák Sean s námi najezdil dobrých 30 kilometrů. V duchu jsme mu blahořečili a nahlas moc a moc děkovali. Na Seana s Eileene budeme moc rádi vzpomínat a budeme doufat v nějaké další setkání.

Středa 14. 8. 

Poslední pádlovací den

Vstáváme tradičně v osm hodin ráno. Vystrčím hlavu ze stanu a mávám nedaleko procházejícímu Františkovi, který místo pozdravu spustí: „Všichni vstávejte, dělejte, přijde moribundus!“ Hm, nálada nic moc, měla bych se začít bát?

Už od včerejška víme, že se počasí bude kazit. Od dvanácté hodiny se má zvedat vítr. V hospodě si to nejspíše nikdo nepřipouštěl. Včera smějící se kamarádi jsou dnes nervózní až hrůza. Jediná já a jediný Ráďa bez velkých zkušeností a naopak Motýl s největšími zkušenostmi, zůstáváme relativně v klidu. Já a Radek z nevědomosti a Motýl naopak s vědomím, že horší jak špatné počasí je vstát ráno špatnou nohou, špatně posnídat a vyrazit „nahonem“, a něco zanedbat. Jelikož to něco může člověka na moři připravit o spoustu sil.

Dnes nás čeká přejezd k ostrovu Mweenish, kde jsme začínali a nechali auto. Má to být opět nějakých 13 kilometrů. Pokud se budeme muset zašít do závětří za ostrovy a ostrůvky, cesta by byla delší, ale bezpečnější… Dnes neprší, ovšem padá jakási mlha a zdá se, že bude dost nevlídno. Jedeme ve skupině celou dobu a Motýl nám vtlouká do hlav, kudy máme pádlovat, abychom se zavčasu – pokud by bylo třeba –  mohli schovat do závětří.

Malý ostrůvek, který je asi v polovině cesty objíždíme zleva. Za ním vidíme v dálce břehy „našeho“ ostrova. A najednou…, jako když střelí do vrabců! Většina pádlerů se jako o závod rozletí k pevnině…  Je mi to divné a tak nic zlého netuše se zeptám Motýla „to už jedeme přímo?“ Evidentně jsem tnula do živého a nechtěně přidala tu poslední pověstnou kapku do poháru jeho trpělivosti. Nepříjemně se na mne utrhne: „To jsem nikdy neřekl!“ a vyrazí kupředu také. Asi ho ta nedisciplinovanost a má naivní věta definitivně rozpálily do běla. Snažím se, seč mi síly stačí, ale na nikoho z nich nemám. A tak až na zcela úplném konci pochopím tu odvěkou pravdu, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti… Naštěstí pro mne se situace nekomplikuje a za chvíli se dostávám do klidnějších vod a dojíždím Miru, který se kousek vrátil, aby na mne dohlídnul. Ačkoli se tvářím hrdinně, myslím, že tuší, jak ráda ho vidím.

Pláž na jihovýchodním pobřeží ostrova je pěkná, skalnatá s bílým jemným pískem. Všichni se uklidňujeme a uvědomujeme si, že to tedy nebyl ukázkový přejezd. Myslím, že máme co pilovat.

Abychom s Motýlem neporušili tradici, po vytažení lodí, vytáhneme z jeho plavidla zbytky zásob a rozjímáme o nesmrtelnosti chrousta. Pivo došlo a tak popíjíme portské z koženého vaku a sledujeme cvrkot. Abych řekla pravdu, vůbec se mi nechce svlékat vodácké oblečení, jelikož vím, že jej dnes sundávám naposled, jak smutné! Nakonec se samozřejmě vysvléknu a mimo jiné učiním hygieně za dost. Přeci jen se zítra budeme tísnit v autě a bylo by vhodné moc nesmrdět. Pak uvaříme, pouklízíme, jelikož začíná foukat a vypadá to, že teprve nyní přichází to avízované zhoršení počasí. A než se hodina s hodinou sejde, fouká, prší a je fakt hnusně, že by ani psa nevyhnal. My však nemůžeme přijít o poslední večírek a tak v pláštěnkách a bundách sedíme v jediném závětří za nízkou zídkou s keři a povídáme si.

Když se dívám na moře, jak se v dálce zvedají vlny…, dívám se na stany, jak s nimi cvičí vítr a do toho se já třepu zimou jak drahej pes (poslední čisté a suché věci si šetřím na cestu) říkám si, že jsme měli víc štěstí než rozumu! 

Čtvrtek15. 8. 2019

Ráno vstáváme v osm hodin a balíme. Čeká nás cesta do Dublinu, kde bychom měli opět vyzvednout Petrovi Sedlářovi seakajakářské věci a poté chceme nabrat naftu a nalodit se na trajekt. U trajektu bychom byli rádi do tří, nejpozději do půl čtvrté. Snad se zadaří

Z ostrova Mweenish odjíždíme v půl jedenácté. Cesta se protahuje, ale štěstí nás neopustilo a tak ve tři čtvrtě na čtyři vjíždíme na trajekt, za oněch pověstných pět minut dvanáct.

Máváme pomyslně Irsku a míříme opět do francouzského Cherbourgu a následně přes Francii, Německo zpět do Čech a poté na Moravu. 

Ó sladký domove! 

Nu, a závěrem… Z celého srdce děkuji Motýlovi za výběr perfektní destinace, dále za skvělou organizaci a za zapůjčení oddílové lodi. Všem účastníkům za trochu té tolerance a za bezvadnou společnost, jelikož bez vás by to hoši nebylo ono! 

Doslov:

Irsko, zemi, která se mi vepsala do seakajakářského srdce milými lidmi, překrásnými romantickými i mysteriózními místy a skvělými pádlovacími terény, jsem si zamilovala.

Na Brannocku, který je součástí Aranského souostroví, jsem ztratila svou nejoblíbenější naušnici. Z počátku mi to bylo velice líto, ale nyní je mi jasné, že to tak mělo být. S ostrovem Brannock jsem již navždy spojena a jednou se tam vrátím, mimo jiné proto, že na mne čeká můj hrdinský čin, vidět ty velké aranské útesy z moře.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *